V následujícím textu bude používáno zažité označení herpetologie pro obě skupiny.

Pro přesnou lokalizaci místa nálezu je nejvhodnější používání GPS přístrojů. Ty s velkou přesností změří souřadnice daného místa a uloží je do své paměti. Později je možné nejenom tyto body, ale i prošlou trasu, zobrazit v počítači. Většina dnešních telefonů také dovede lokalizovat přesnou polohu, ale nedokáže tyto body uložit do databáze.

Veškeré získané údaje si musíme psát do deníku a ne se spoléhat na svou paměť. Správný záznam má obsahovat nejenom datum a místo nálezu, ale i počasí a teplotu (vzduchu i vody). Je vhodné připojit i poznámku o předcházejícím počasí jako např. první teplý den po několikadenním chladnu;  několik dní silně pršelo a podobně. Tento údaj bývá někdy podceňován, ale pokud zkoumáme lokalitu v první teplý den po delším období chladu, tak s  velkou pravděpodobností zaznamenáme větší počet slunících se plazů, než během „normální“ návštěvy. Tento údaj pak může vést k mylné domněnce, že je zde ještě více zvířat, než tomu ve skutečnosti je. 

Dále se pokusíme co nejpřesněji popsat danou lokalitu. Tedy složení vegetace, u rybníků stav vodní hladiny, její čistotu a množství litorální vegetace a další údaje (např. přítomnost ryb). Zevrubně popíšeme i nejbližší okolí navštíveného místa. Důležité je pořídit fotodokumentaci. Některé podrobnější údaje si pro urychlení práce v terénu můžeme namluvit do diktafonu, ale vždy si pořídíme alespoň základní psané poznámky, ve kterých se později doma mnohem snadněji orientujeme. Ze zkušenosti je nutné říci, že jen málokdo doma zvukové záznamy přepisuje a odkazy typu „k lokalitě Horní Dolní náleží zvukový odkaz č. x“ nám po delší době mnoho neřeknou. Proto základní údaje ještě píšeme a na zvukové stopě jsou jen podrobné a upřesňují údaje.

Metody mapování

Při batrachologickém a herpetologickém výzkumu se používají nejrůznější metody průzkumu. Je na mapovateli, aby zvolil vhodné postupy, které se mohou lišit podle charakteru zkoumané lokality, zkoumaném druhu, ale i ročním období atd.

Vždy je naprosto nutné, aby během průzkumu byly prozkoumány všechny základní typy biotopů. Proto musí být navštívena nejenom všechna potencionálně vhodná místa, ale i oblasti, které se zdají být pro výskyt obojživelníků a plazů na první pohled jako nevyhovující. Ve většině případů se tento předpoklad potvrdí, ale někdy bývají na takovýchto místech učiněny dosti důležité záznamy. Např. při intenzivním, několikaletém průzkumu prostoru, kde byla celá řada nejrůznějších tůní s bohatým výskytem obojživelníků (celkem 7 druhů) nebyla dlouhou dobu nalezena blatnice skvrnitá. Nakonec byla nalezena v těsné blízkosti (do 200 m) v na první pohled zcela nevhodné mělké, periodicky zatopené louži s vyasfaltovaným dnem. Zároveň zde byla zaznamenána ropucha zelená (druhý nález pro danou lokalitu) a některé další již objevené druhy.

V polní herpetologii se používají nejrůznější metody průzkumu. Zde si v krátkosti popíšeme nejdůležitější z nich. Pro většinu z nich ani nepotřebujeme nějaké speciální pomůcky. Další metody jsou již dosti složité a pro amatérského herpetologa těžko proveditelné (např. odchytové bariéry atd.).

Je velmi důležité si ale uvědomit, že ze zákona je zakázáno jakkoliv manipulovat s chráněnými živočichy a to včetně všech jejich vývojových stádií (tedy i snůškami žab). Pracovníci, kteří tyto průzkumy provádějí a se zvířaty jsou nuceni manipulovat, by měli mít výjimku ze zákona.

Obojživelníci

Nejzákladnější metodou je vizuální pozorování. Při této metodě procházíme lokalitu a počítáme všechny zaznamenané exempláře. S úspěchem se nechá používat hlavně v místech, kde není příliš hustá vegetace. Takovýmto místem je například hráz rybníka nebo mělčiny, které nejsou příliš zarostlé. Zde můžeme hlavně v období rozmnožování zastihnout velké množství nejrůznějších druhů.

Tato metoda se oproti očekávání také nechá s úspěchem použít při nočních průzkumech. Nejčastěji se používá u čolků, protože v této době většina zvířat loví potravu. Například při denním průzkumu nezjistíme v mělkých kolejích žádného čolka, ale na stejném místě můžeme v noci objevit i několik desítek zvířat.

V době rozmnožování je velmi účinná metoda, kdy se využívá akustických projevů žabích samců. Některé druhy se jen velmi obtížně zaznamenávají vizuální metodou. To může být z důvodů jejich mimetického zbarvení (jako u rosničky) nebo díky skrytému způsobu života a rozmnožování (např. blatnice, která je přes den většinou zahrabána v půdě, rozmnožuje se pod vodou a my zaznamenáme pouze její hlas).

Tato metoda je účinná při určování jednotlivých druhů zástupců komplexu zelených skokanů, ale hlasové projevy si jsou v některých případech dosti podobné a toto určování předpokládá určité zkušenosti. Velmi dobrých výsledků se dosahuje během nočních průzkumů, kdy se většina samců projevuje hlasově mnohem více, než během dne.

Dosti spolehlivou metodou je určování žab podle jejich snůšek. I když nezastihneme žáby přímo při rozmnožování, tak nálezem jejich snůšek můžeme bezpečně prokázat jejich přítomnost na lokalitě. Za pomocí této metody lze například velmi snadno i po delší době nalézt a určit snůšky skokanů štíhlých. Zkušení herpetologové dokáží rozlišit i snůšky skokanů hnědých a ostronosých.

Při procházení lokality se nezjišťují zvířata pouze jejich přímým pozorováním, ale při prohledávání jejich suchozemských úkrytů můžeme nalézt zvířata, která jsou ukrytá pod různými kameny, dřevy, ale i různým komunálním odpadem. Takto lze velmi často například objevit ropuchy, či čolky během jejich suchozemské fáze života.

Na frekventovaných silnicích lze použít vyhledávání zvířat usmrcených automobily. V období jarní migrace na rozmnožovací stanoviště lze bohužel často nalézt velké množství usmrcených žab (nejčastěji ropuch obecných). Na některých místech jsou stavěny odchytové bariéry, které velmi účinně dovedou tomuto usmrcování zabránit. Prohlídkou takovýchto míst můžeme učinit další dosti zajímavé nálezy. V lroce 2013 proběhla tiskem zcela mylná informace, že tento zásah naopak žábám škodí. Jedná se o naprostý omyl, kdy byl nižší počet nalezených žab mylně připisován jejich úhynu vlivem stresu během odchytu a následném přenesení na rozmnožovací stanoviště. Počet žab z neznámého důvodu opravdu někde poklesl, ale ne tímto zásahem. Mimo to jeden kolega velmi trefně poznamenal, že má raději živé, trochu „vystresované“ žáby v rybníku, než mrtvé na silnici!

Následující metody by neměli používat amatérští pozorovatelé, protože při nich dochází k manipulaci se zvířaty, což je v rozporu se zákonem. Mimo to při neodborném použití, může tato metoda napáchat více škod než užitku.

Jedná se o prolovování vodních nádrží síťkou.  Tato metoda je velmi účinná při zjišťování přítomnosti čolků a zároveň se může použít na určování jednotlivých larválních stádií obojživelníků (pulců žab a larev čolků). Pro tuto metodu musí být zvoleno správné období. Tedy dostatečně brzo, kdy se podaří odchytit dospělé jedince, kteří se připravují k rozmnožování, nebo naopak poměrně pozdě, kdy jsou už larvy jednotlivých druhů dostatečně vzrostlé a díky tomu je nebezpečí jejich zranění eliminováno na co nejmenší možnou míru.

Používání pastí na čolky je metoda, která se používá jen ve specifických případech. Záměrně není popisován princip těchto pastí, aby nemohlo dojít k jejich neodbornému používání laickou veřejností. Nejčastěji se používají u hustě zarostlých a spíše rozsáhlejších vodních ploch, kde použití síťky většinou nepřináší požadované výsledky. Jejich nevýhodou je značná kumulace odchycených jedinců v malém prostoru a z toho plynoucí možné negativní následky. Tyto pasti se nesmí zcela potopit, aby nemohlo dojít k utopení odchycených jedinců. Dále se musí dostatečně zamaskovat, aby odchycená a prakticky bezbranná zvířata nenapadali např. brodiví ptáci či jiní predátoři. Zároveň se tím předejde objevení pasti lidmi, kteří ji mohou zcizit nebo poškodit.

Plazi

Vizuální metoda, při které je lokalita procházena a jsou prohledávána všechna vhodná stanoviště, kdy se mohou plazi vyskytovat. V hlavní míře se jedná o místa využívaná ke slunění, místa poskytující dostatek potravy a na jaře (v menší míře i na podzim) i oblasti zimovišť. Při této metodě musí být navštívena všechna místa. Tedy ne jen „atraktivní“ stanoviště, ale veškeré typy biotopů, které se v zájmovém území nacházejí.

Prohledávání úkrytů, kde se mohou plazi schovávat. Při této metodě jsou odvalovány nejenom přírodní materiály jako jsou kameny, kmeny a větve, ale i jiné materiály. Velmi dobré výsledky přináší i prohlížení okolí divokých skládek, zbořenišť atd. Zde se pod různými prkny, plechy, stavebním materiálem, plastovými odpadem, pneumatikami a dalším materiálem velmi často skrývá velké množství plazů, ale i obojživelníků.

Naopak ze zkušenosti lze říci, že se v okolí různých divokých skládek najde většinou více zvířat, než v „neporušené“ přírodě. Je to ale dáno spíše tím, že je zde větší koncentrace úkrytů a případně potravy, než že by zde bylo lepší životní prostředí.

Hledání usmrcených exemplářů na místních komunikacích a dalších frekventovaných místech. Při této metodě se daří prokázat přítomnost některých skrytě žijících druhů jako je slepýš křehký.

Nestandartní metoda

Pro obojživelníky a plazy lze použít i získávání informací od místních lidí. Při této doplňkové metodě se využívá znalostí místních lidí, kteří u lokality bydlí nebo zde často pobývají (rybáři, myslivci, chataři, turisté a další).

Tato metoda přináší značně rozdílné výsledky. Častěji je zcela neúčinná. Mnohokrát se nám například stalo, že podle mapy víme, že je v lokalitě nějaký malý rybníček a místní tvrdí, že tam nikde vůbec nic podobného není. Poté je mnohdy ve vzdálenosti pouhých několika desítek metrů objevena tůň, kterou oni i znají, ale vůbec je nenapadlo, že hledáme něco takového. Dalším velkým problémem je určování zvířat místními lidmi. Velmi často si lidé myslí, že zvířata velmi dobře znají a přesvědčivě tvrdí, že v nedalekém rybníčku žijí spousty mloků. Přitom se jedná o čolky, protože mlok ve vodě nežije. Samostatnou kapitolou jsou záměny užovek a zmijí. 

Jindy naopak dotazy přinášejí zcela nečekaně dobré výsledky. Čirou náhodou potkáme místního milovníka přírody, který tuto oblast dobře zná a dovede nás nasměrovat na místo, které by jinak mohlo uniknout naší pozornosti. Mnohdy dokonce mají lidé i ve svém fotoaparátu či mobilu fotografie zvířat, které pomohou dokázat, že se o dané zvíře opravdu jednalo. Ale dokonce i mylná informace může být užitečná. Protože např. údaj o vzteklých zmijích může byt jen záměna zmije s užovkou hladkou, kterou naprostá většina lidí nedovede správně určit. Poté již záleží na mapovateli, jestli dovede takovouto informaci patřičně využít.

Dosti často se stává, že se získanou informaci o výskytu daného druhu nepodaří osobně potvrdit. Přitom se například jedná o jediný nález daného druhu a vše odpovídá tomu, že není mylná. Potom musíme velmi kriticky zhodnotit, zda tento údaj máme pro svou práci vůbec použít. Jako nejvhodnější se jeví takovýto nález publikovat jako předpokládaný výskyt a popsat okolnosti, jak byl údaj získán.

Praktické rady pro mapování

Pokud chceme nějaký druh hledat na větším území a nemáme zcela konkrétně určenou lokalitu, máme většinou docela široké možnosti, kde budeme průzkum provádět.

V takovém případě se lze na průzkum velmi dobře připravit ještě doma a tím zvýšit šanci na úspěch. Prozkoumáme co nejpodrobnější tištěné mapy, ale s ještě větším úspěchem lze použít počítačové podklady. Na stránkách www.mapy.cz si můžeme na letecké mapě (ortofotomapě) prohlédnout detailně celou zkoumanou oblast a již doma si vytipovat místa, která bude vhodné navštívit.

Přitom i zde platí určitá pravidla, podle kterých lze postupovat. Pokud se například budeme zaměřovat na výskyt obojživelníků, tak si musíme uvědomit, že i v krajině, kde je hodně rybníků, nejsou naše šance paradoxně zrovna nejvyšší. Obzvláště pokud je většina rybníků velké nebo střední velikosti.

Čolci, ale i další druhy se mnohem lépe hledají v malých rybníčcích nebo dokonce jen v různých tůňkách.  Při prohlížení mapy proto zprvu velké rybníky vynecháme, ale zaměříme se na malé vodní plochy. Téměř ideální jsou různé rybníčky na okrajích lesů nebo i přímo v lese. Lesní rybníčky mají tu výhodu, že zde nehrozí tak velké nebezpečí splachů různých chemikálií z polí a dosti často ani nemají tak výraznou rybí osádku. Protože právě ryby jsou pro úspěšné rozmnožování obojživelníků značně limitujícím faktorem. Nejenomže často zničí litorální porosty, které skýtají pro rozmnožující se obojživelníky a jejich vývojová stádia vhodné prostředí, ale svou predací dovedou zničit (tedy sežrat) velké množství larev.  

Na turistické mapě, který byla vybrána zcela náhodně, vidíme několik rybníků. Jako nejperspektivnější se jeví rybníky 1, 2 a 3. Pokud si ale přepneme na letecké zobrazení, tak se situace mírně změní. Přibude nám zde rybníček č. 4, který byl na turistické mapě zcela v polích, což se nejevilo jako zcela ideální. Zde ale vidíme, že je také obklopen lesem a tím pádem se stal naopak velmi atraktivním.

Při větším přiblížení, ale zjistíme, že rybník č. 3 je pravděpodobně bez vody (nebo bez ní byl v době pořízení snímku). Přesto je i takové místo stále poměrně perspektivní. Detailnějším pohledem ale zjistíme, že bohužel většina rybníků pravděpodobně nemá vytvořenou větší litorální zónu. To v praxi nemusí znamenat žádné velké komplikace, ale prozradí, že rybníky jsou pravděpodobně rybníkářky obhospodařované a tím pádem nemusí být zcela ideální. Zato u rybníčku č. 1 (další mapa) je velmi rozsáhlá litorální zóna

Čtvercové mapování

Celá naše republika (a potažmo i Evropa) je rozdělena na čtverce o přibližné velikosti 10x10 km. Při tomto typu mapování jsou jednotlivé čtverce prozkoumávány v průběhu jednoho roku.
Při čtvercovém mapování se jedná o kvalitativní průzkum - není  tedy zjišťována početnost jednotlivých druhů, ale pouze jejich přítomnost. Každý čtverec je ještě rozdělen na podčtverce A,B,C a D. Tedy plochu 2,5x2,5 km.

Čtverec je považován za druhem obsazený, když se ho podaří doložit alespoň na jednom místě (v jednom podčtverci). Mapovatel se ale musí snažit druh prokázat v každém podčtverci (tedy pro daný čtverec 4x). V každém podčtverci musí navštívit nejméně 3 vhodné lokality a teprve pokud na nich druh nenajde, může považovat podčtverec za neobsazený. Pochopitelně ho může hledat i na dalších lokalitách, než jsou předepsané tři. Pokud najde určitý druh na první lokalitě podčtverce, tak ho již v daném podčtverci nemusí hledat. Takto postupuje ve všech podčtvercích u každého druhu. Typ zvolené metodiky průzkumu není důležitý, jen by měl být zvolen pro daný druh co nejvhodněji. Prioritně by měly být navštíveny lokality, kde se druh rozmnožuje nebo jsou pro něj typické.

V praxi to většinou znamená navštívit nejméně tři lokality na obojživelníky a tři pro plazy. Ve skutečnosti jich je většinou více, protože málokdy najdeme všechny druhy obojživelníků ve stejných typech vodních nádržích a u plazů se nároky na biotop většinou liší ještě více.

Monitoring obojživelníků a plazů

Při tomto typu průzkumů jsou týmem odborníků vybrány konkrétní monitorované lokality. Na nich pak vybraní pracovníci provádějí několik let po sobě průzkumy, které se týkají určitých druhů. Tento monitoring je zaměřen na kvantitativní průzkum a zároveň při něm bude zjištěn stav populací daného druhu.

Pro každý druh jsou určeny přesně specifikované metody, podle kterých je daný druh sledován. Zároveň jsou vyznačeny přesné hranice úseků, kde je monitoring prováděn. Díky tomu je možné v monitoringu pokračovat za nezměněných podmínek, i když se změní osoba, která tento monitoring provádí.

Při monitoringu se dává přednost metodám, kdy zvířata nejsou lovena, ale jsou zjišťována pouze vizuálně nebo poslechem. Pokud jsou z jakéhokoli důvody tyto metody nepoužitelné (nepřinesly by přesné výsledky), tak se v určitých případech (hlavně u obojživelníků) používají metody založené na odchytu.

Zjednodušeně lze říci, že u plazů většinou monitoring probíhá v přesně vyznačené linii, která se prochází jedním směrem a počítají se všechny zaznamenané (viděné) exempláře s rozlišením jejich pohlaví a věkové struktury. Zvířata zaznamenaná mimo tuto linii nejsou do monitoringu započítávána. U obojživelníků se postupuje obdobně a sčítají se jednotlivé exempláře nebo snůšky. Případně se z určitého místa počítá počet vokalizujících (kvákajících) samců. Poté jsou jednotlivé údaje zaznamenávány do předem vytvořených formulářů.